Historie Žižkova

I. Marináři a Trojice žižkovská

Roku 1879, necelých deset let po vyhlášení nezávislosti na Královských Vinohradech, byl již Žižkov zmítán svou první velkou politickou a hospodářskou aférou. Nešlo tehdy o nic menšího než o samotnou Městskou záložnu žižkovskou. Rozsah jejích ztrát i tušených defraudací se sice ani zdaleka neblížil aféře Záložny svatováclavské, nicméně k pádu dosavadního obecního zastupitelstva v čele se starostou Karlem Hartigem plně dostačoval. Situaci využila a k moci se drala bojovná opozice.

První takovou opoziční stranou v žižkovských dějinách se stala Oprava věcí veřejných, zkráceně a trochu posměšně zvaná „opraváři“. Vysloužila si však ještě jednu přezdívku. Ve svém programu totiž měla sáhodlouhý výčet věcí určených k opravě, nejen např. státní finance, nýbrž dokonce i válečné námořnictvo. Odtud „žižkovští marináři“.

Zakladatelem a hlavou strany se stal František Bláha, budoucí profesionální politik, muž neobyčejně sveřepý a houževnatý, o kterém ještě hodně uslyšíme. Opraváři však alespoň zpočátku nebyli stranou jednoho muže, byli stranou mužů tří, tzv. Trojice žižkovské. Druhým mužem byl Antonín Král, povoláním učitel, avšak celou svou duší vášnivý lokální politik. Nadřízené školské úřady však jaksi neměly pro tuto jeho zálibu pochopení. A proto byl již dříve odvolán z Dobříše (kteréžto městečko se zdálo být vůči jeho velikému politickému talentu příliš slabým a bezbranným) a přeložen právě na Žižkov. Velkoměstské prostředí jej však neumravnilo a naopak teprve zde jeho politická hvězda naplno zazářila. V době našich příběhů však již byl ze Žižkova opět přeložen, tentokrát pro změnu na Vyšehrad, kde ovšem již novou kariéru nezahájil (Vyšehrad byl zrovna v této době připojen k Praze), nýbrž zůstal Žižkovu věren a za politikou sem každodenně dojížděl. Třetím byl P. Josef Houžvička, kooperátor filiálního kostela sv. Rocha na Olšanech. Mezi lidem údajně populární kněz, jehož politické sklony však také nenacházely porozumění u vrchnosti, tentokrát církevní.

V první fázi bylo pro Bláhu spojenectví obou humanitně vzdělaných mužů neocenitelným pokladem, především využíval jejich dovedností řečnických a žurnalistických (sám se od nich postupně lecčemus přiučil).

Ambice marinářům nechyběly, chyběl jim však vhodný a důstojný kandidát na starostu. Všichni tři totiž byli prozatím jen začátečníky, bez dostatečné autority mezi občanstvem. Ale i tuto nesnáz se nakonec zdařilo překonat a budoucí starosta byl nalezen. Stal se jím Josef Moric Wertmüller, muž zevnějšku více než úctyhodného. Jeho duševní schopnosti ale již tak vynikající nebyly. Werthmüller sice velmi rád reprezentoval, avšak nerad rozhodoval. To obvykle přenechával těm v pozadí (což pro opraváře nebylo v žádném případě na závadu). Rovněž jeho národní přesvědčení vzbuzovalo jisté pochybnosti – na veřejnosti sice vystupoval jako horlivý vlastenec, avšak proslýchalo se, že domácnost vede německy. Navíc jeho synovi, staviteli Alfonsu Wertmüllerovi, byly na Vinohradech zadány stavby jak velké synagogy, tak i německého divadla (musel tedy být s tamními Němci přinejmenším v dobrých vztazích). Při předvolebních vyjednáváních nakonec zřejmě sehrála roli ještě jedna ne zrovna čistá záležitost, která nebyla později nikdy vyjasněna. Týkala se opět financí, konkrétně budoucích výplat na radnici.

II. Občanský klub – opozice proti opozici

Opoziční Oprava věcí veřejných v nich díky aféře se záložnou drtivě zvítězila. Wertmüller se stal starostou s funkcí převážně reprezentační a Bláha jeho prvním náměstkem s funkcí rozhodovací. Zde by ovšem nastal zádrhel – funkce prvního náměstka totiž bývala vždy čestná, bez nároku na honorář. To ale bylo v této situaci vyloučeno, neboť další zaměstnání by Bláha jen těžko stíhal, na radnici musel sedět a úřadovat od rána do večera. Byl proto zcela nestandardně vyplácen z reprezentačního fondu, a to plnou jeho polovinou, tedy částkou 600 zlatých ročně (vše nasvědčuje tomu, že právě toto bylo zásadním bodem předvolebních ujednání mezi Bláhou a Wertmüllerem). Na radnici samozřejmě zasedl i zbytek Trojice žižkovské – učitel Král a páter Houžvička.

K všeobecné spokojenosti panovala mezi opraváři následující dělba práce – Král a Houžvička psali, Bláha kontroloval a schvaloval a Wertmüller podepisoval. Jenže i oni nakonec přestřelili. Zaslali totiž do novin Pražský Denník rozbor a popis oné záloženské aféry, která je vynesla k moci (článek, jehož autorem byl nejspíše Král, však Wertmüller nepodepsal).

V novinách se objevila i plná jména neplatičů v čele s údajně největším dlužníkem Václavem Stomem (dále např. Karel Traumb, Josef Podlipský a František Krasl). Tito pánové se oprávněně cítili být dotčeni na svých občanských právech, zvláště když některá obvinění se ani nezakládala na pravdě. Zbýval proto jen krůček k jejich vzájemné domluvě a následné bouřlivé veřejné schůzi v sále Bezovky. Na ní se zrodila nová ostře opoziční politická síla Žižkova – Občanský klub. Klub na rozdíl od Opravy věcí veřejných nedisponoval osobnostmi, nebyl však jako opraváři exkluzivní stolní společností, nýbrž naopak spoléhal na širokou občanskou základnu. Abychom ale Občanský klub neprezentovali jen jako šedivou anonymní masu, uveďme alespoň jména jeho funkcionářů: Václav Stome, předseda, Josef Černý, místopředseda, Karel Traumb, jednatel, Josef Podlipský a František Krasl, výboři (pochopitelně tedy vesměs ti dotčení na cti).

Prvním bodem činnosti Klubu pochopitelně bylo nezávislé přezkoumání oné záležitosti se záložnou. Výsledky, k nimž dospěl, se diametrálně lišily od výsledků opravářů – řada osob byla očištěna, některé ztráty de facto ani ztrátami nebyly a celková škoda se ukázala být podstatně menší, než uváděli opraváři. Veřejnost o tom byla informována přímo v Národní Politice, kterýžto celonárodní list věnoval této lokální aféře téměř plnou stránku. Nezdařil se ovšem hlavní bod úsilí – neprokázal se přímý podíl náměstka Bláhy na čachrech v záložně. Osud ale namísto toho Občanskému klubu přihrál dva jiné trumfy do politické partie.

III. Žižkovské aféry

Aféry jsou hybnou silou politiky. Pro schopnou opozici jsou větrem do plachet, síla vládnoucí koalice se projeví ve schopnosti je ustát.

Shoda okolností přinesla na rozbouřený Žižkov hned dvě. První se týkala pozemků na nám. Komenského. Když Rydrych, dosavadní majitel pozemků pod centrem budoucího Žižkova, začal rozprodávat čtvercové parcely na bloky činžáků, jeden čtverec záměrně vynechal. Zde mělo vzniknout ústřední náměstí s Žižkovým pomníkem uprostřed. Plocha tedy byla od počátku za náměstí považována a majitel rovněž tak předpokládal, že ji město za nějaký symbolický peníz odkoupí. Město sice téměř vzápětí na popud tehdejšího správního komisaře Jana Hartla zřídilo na volném prostranství park, leč k placení se po dalších 7 let stále nemělo. Trpělivý vlastník se prodeje nedožil, zanechav po sobě nedospělé sirotky. A v tom byl kámen úrazu – majitel mohl dluhy promíjet, poručník však byl ze zákona povinen chránit zájmy svých poručenců. A tak došlo k jednání – nejprve smírnému, při němž byla cena usmlouvána na 6 zl. za čtverečný sáh, s čímž původně souhlasila i městská rada. Jenže obecní výbor pod dojmem sebevědomých proslovů učitele Krále a náměstka Bláhy koupi zamítl a jist si vítězstvím r. 1885 zplnomocnil radu k zahájení soudního procesu. Bláha měl dokonce prohlásit, že prohraje-li město, rád zaplatí z vlastní kapsy. Roku následujícího město soud prohrálo – jeho poměr k náměstí byl shledán „nepravým držením“ – a bylo navíc odsouzeno k zaplacení soudních výloh ve výši 2000 zl. (Bláha přitom k radosti opozice na svůj slib jaksi zapomněl). Poručník poté nechal celý pozemek oplotit prkennou ohradou a proslýchalo se, že jej chce prodat společenstvu žižkovských obchodníků, které zde hodlalo vystavět krytou velkotržnici. Od náměstí dal ruce pryč i Spolek pro zbudování pomníku Jana Žižky, který nadále pošilhával po místě přímo na temeni vrchu Žižkova. Bláha se však nevzdal a jako poslední pokus vyhlásil plochu za veřejný statek. Vinohradské okresní hejtmanství však i tento zoufalý tah prohlásilo r. 1887 za nezákonný. (Dlužno podotknout, že po nabytí zletilosti se mladému Rydrychovi ubohého města přece jen zželí a náměstí mu odprodá za pouhých 1000 zl., polovinu někdejších soudních výloh.)

Druhou aféru měl na svědomí tradiční zloduch českých radnic – zločinný účetní-defraudant. Ten žižkovský se jmenoval Josef Farkač a jeho aféra vypukla rovněž r. 1885. Utekl, vzápětí byl zatčen, komisionální vyšetřování účtů na radnici však stále nebralo konce, a tak jediným výsledkem bylo po roce propuštění městského důchodního M. Brandta. Další politické vazby nebyly zjištěny a nikdy nebyla ani zveřejněna celková škoda. Menší škraloup nakonec zůstal na starostovi Wertmüllerovi, jehož podpisy se skvěly na téměř všech padělaných účtenkách. Veřejné mínění se však uspokojilo konstatováním, že pan starosta obvykle nikdy nečte to, co podepisuje, a i kdyby četl, stejně by účetnictví nerozuměl.

IV. Všední dny politického boje

Nadešel čas pro menší intermezzo, kdy si ukážeme, jakým způsobem se vlastně na konci 19. století politicky válčilo. Kritiky hrubosti a nekultivovanosti dnešní politické scény však upozorňuji, že zde asi inspiraci nenaleznou.

Velké aféry, které jsme probírali minule, sice byly nesmírně výživné (daly se soustavně připomínat nejméně po celý následující rok), avšak přicházívaly přece jen příliš řídce, než aby se s nimi dalo vystačit. A obecenstvo bylo nutno stále udržovat ve varu. Naštěstí zde byl pravidelný stranický tisk, na jehož stránkách se v těchto předelektronických dobách daly provádět vrcholné exhibice prakticky bez omezení. Na rozdíl od současnosti se tehdy mnohem více než „ad rem“ (k věci) útočilo „ad hominem“ (na osobu). Stačilo si jen dávat pozor na soudně stíhatelné výrazy. Ale i kdyby došlo k nejhoršímu (tj. k žalobě), nebylo zdaleka vše ztraceno. Tiskové žaloby totiž řešily porotní soudy, a tak stačilo – bez ohledu na faktický stav – udělat dojem na porotu (proto v naprosté většině tiskových procesů obě strany sporu ještě před vynesením rozsudku realisticky vyhodnotily situaci a dohodly se na smíru). Tiskovým orgánem vládnoucích opravářů byly od r. 1888 Pražské předměstské listy, vydávané přímo na Žižkově, opozice Občanského klubu zpočátku využívala vinohradské Neodvislé listy a karlínský Klub – První orgán Občanských klubů a politických spolků v Království českém, ovšem postupně ovládla původně nepolitický Hlas předměstí (vycházel na Žižkově od r. 1887), který v r. 1891 doplnily ještěObčanské listy.

Reportéři sledovali na každém kroku, na veřejnosti i v soukromí, politiky „protivné“ strany. Vrcholným trumfem by bylo odhalení národní zrady. Ano, ačkoliv Němci byli de facto vládnoucím národem rakouské říše a de jure byly všechny národy v této říši rovnoprávné, prokazatelné obvinění z němčení či nadbíhání Němcům by pro českého (byť lokálního) politika znamenalo doživotní diskvalifikaci. V jistém ohrožení byl v tomto směru pouze starosta Wertmüller, jehož syn – stavební podnikatel – opravdu pracoval i na zakázkách pro vinohradské Němce. Ovšem panu starostovi procházelo ledacos. A ostatní si dávali mimořádný pozor. Nezbylo než používat munici menšího kalibru – na Bláhu se vytahovalo jeho nestandardní vyplácení z reprezentačního fondu, na učitele Krále jeho bouřlivá politická minulost a farář Houžvička si pozornost vysloužil svým zlepšovákem: jelikož nestíhal, přestěhoval si úřadování na svoji farní filiálku, načež si musel vydržoval kurýra zajišťujícího mu několikrát denně spojení s radnicí.

V. Konec starých časů

Abychom však 80. léta 19. století nevnímali jen jako období komických žabomyších válek bizarních maloměstských politických spolků, připomeňme si, že zároveň šlo o éru nejprudšího rozvoje města Žižkova. Jako houby po dešti vyrůstaly na dosud holých stráních celé bloky domů, stavěly se velké budovy národních škol, byly položeny základy chrámu, otevřena nemocnice a chudobinec, zaveden vodovod, dokončena kanalizace, dlážděny ulice, přijela první koňská tramvaj…

Takto široký záběr veřejných prací a výdajů však zároveň poskytoval o to větší prostor opozici, aby nalézala nedostatky. Byly-li některé ulice vydlážděny zbrusu novou dlažbou, tím více vynikly ty, které dosud vydlážděny nebyly – v čele s nešťastným náměstím Komenského. Městská rada navíc řešila některé problémy příliš ukvapeně, přesně ve stylu matematických chytaček pro školáky. Kupříkladu ten vodovod: volilo se mezi možností A – připojení k vodovodu Královských Vinohrad za cenu 40 000 zlatých ročně, nebo B – výstavba vlastního vodovodu za 400 000 zlatých. Takový kapitál však v městské pokladně nebyl, zvolila se tedy první varianta. Přitom každá banka by potřebnou sumu jistě mileráda poskytla při 20 000 ročních splátek…

To nejhorší si však občané žižkovští připouštěli zatím jen pomalu. Kotel byl přetopený, na tak závratný rozvoj nebude zakrátko kde brát, zadlužení obce již dosáhlo půldruhého milionu zlatých. Žižkov neměl prostory ani terén pro větší průmyslové podniky, které by přinášely podstatné zisky i do městské pokladny, a stával se gigantickou ubytovnou pro dělníky, zaměstnané především v sousedním Karlíně, kam odcházely také zisky z jeho práce. Na Žižkově zůstávalo (kromě útraty v krámech a hospodách) jen jejich nájemné za bydlení. Bylo proto třeba tento hlavní pramen příjmů spoutat a zdanit. Obecní přirážky se až dosud nezvyšovaly, ovšem 30. 7. 1890 usnesením městského zastupitelstva činžovní přirážka stoupla rovnou na celých 5 %. Zlatá gründerská doba tím skončila, bydlení na Žižkově se prodraží a mnozí se přestěhují dále na východ – do Libně a Vysočan.

Toho se však již starosta Wertmüller nedožil, zemřel 21. 6. 1890. Novým starostou se nestal nikdo jiný než jeho náměstek František Bláha. Jeho tým se však zcela obměnil. Farář Houžvička dosáhl duchovního postavení v nově ustavené žižkovské filiální farnosti a světskou politiku opustil, kdežto učitel Král učinil zásadní obrat – přestoupil k opozici! Bláha však nezůstal osamocen, jeho novými oporami se stali pánové František Vajtr, Antonín Nejtek a hlavně Eduard Žďárský. Namísto trojice se nadále mluvilo o quadrumvirátu.

VI. Vzpoura hasičů a souboj kominíků

Město Žižkov mělo i svůj sbor dobrovolných hasičů. Jeho kádr – jak bývalo obvyklé – tvořili mladí hoši, posedlí sportem, moderní technikou a touhou po hrdinství a dobrodružství. V čele stál – rovněž dle obyčeje – starosta města. Dokud ještě mohl Wertmüller, velmi rád se na přehlídkách ukazoval v parádní hasičské uniformě, do výcviku se však nepletl. Změna nastala po jeho smrti. Novým velitelem se totiž nestal Bláha, nýbrž radní Eduard Žďárský. A ten to vzal opravdu z gruntu – pořídil si například koně a v nově vybudované (podle zlých jazyků za obecní peníze) kruhové jízdárně pilně trénoval jízdu (město Žižkov tak disponovalo patrně jediným jízdním dobrovolným hasičem v Království českém). Ještě intenzivněji však cepoval svůj mančaft. Hasiči ale jeho dril snášeli jen velmi těžko a zakrátko došlo k roztržce, jejímž výsledkem bylo svržení nemilého tyrana. Ovšem Žďárský se nevzdal a zosnoval pomstu pekelnou.Na zasedání obecního zastupitelstva 14. 12. 1891 podal převratný návrh – dosavadní sbor dobrovolných hasičů rozpustit a zřídit nový!

Důvodů pro rozpuštění uvedl celou řadu: sbor je nedisciplinovaný (pochopitelně), nešetrně zachází se svěřeným náčiním a hlavně – členové přes den pracují rozptýleni po celé Praze a obcích přilehlých (kdo je má v případě požáru kde shánět!) a k ohni dojedou pokaždé pozdě, až po hasičích pražských. Návrh nového sboru byl převratný: měl být složen čistě z obecních zřízenců, kteří by hasili požáry v rámci svých služebních povinností. Jejich pohyb by obec tudíž měla pod kontrolou a navíc by jim nemusela vyplácet žádné náhrady za ušlou mzdu.Opozice se ihned ujala obrany starého sboru – především napadla srovnání se sborem pražským jako naprosto nemístné, neboť ten je složen z profesionálů. Připomněla, že velitel pražských hasičů se o žižkovských chlapcích vyjadřuje vždy pochvalně, jsou prý nejzdatnějším dobrovolným sborem v pražském okolí. Ani myšlenka nového sboru nevyvolala nadšení.

Úspora by byla jen zdánlivá, neboť obecní zřízenci by v případě zásahu nevykonávali tu práci, za niž jsou placeni. A hlavně – namísto trénovaných odvážných mladíků pánové v letech a při těle, o jejich ochotě riskovat životy ani nemluvě. Diskuse byla bouřlivá, hlasování ještě bouřlivější. Návrh byl nakonec smeten ze stolu překvapivým poměrem 16:8. Žižkov byl ve sledovaných letech rozdělen na dva vymetací obvody, každý vymetal jeden mistr kominický – konkrétně Josef Vyhnanovský a Karel Gauze. Ti dva se neměli vůbec rádi a bojovali spolu na život a na smrt. Narušování hranic teritorií a vymetání komínů konkurenci před nosem bylo na denním pořádku. I na ně však došlo – s revolučním nápadem přišel tentokrát starosta Bláha. Dle jeho návrhu mělo být město nově rozděleno na čtyři vymetací obvody a povoláni další dva kominíci. Všichni čtyři by kromě toho již nebyli samostatnými živnostníky, nýbrž obecními zřízenci. Silami opozice i tento plán padl. Proslýchá se, že po hlasování Vyhnanovský i Gauze spolu pili až do rána na věčné přátelství.

VII. Triumf starosty Bláhy

Takovou slávu město Žižkov ve svých dějinách nikdy nezažilo, jaká se odehrála 2. dubna 1892. Bylo svatého Františka z Pauly a pan starosta František Bláha slavil jmeniny. Již v předvečer sešly se před jeho domem deputace veškerých spolků, korporací a společenstev. Pan dr. Zelenka, starosta Sokola žižkovského, přednesl úvodní projev, poté zpěvácký spolek „Vítkov“ zapěl dva sbory, přičemž předáno bylo pozdravné přání podepsané členy městského zastupitelstva, městské rady, úřednictva, náboženské obce izraelitské, obchodního grémia, většiny živnostenských společenstev a mnoha soukromníky. Nato vystupovaly delegace jednotlivých spolků, z nichž jmenujme namátkou alespoň Měšťanskou besedu, Řemeslnickou besedu, Sbor dobrovolných hasičů, Spolek válečných vysloužilců, I. vzájemně se podporující spolek „Vousáč“, vlastenecké spolky „Čech“ a „Slovan“, zábavní spolek „Žižkovan“, čtenářskou jednotu „Pokrok“, zábavní besedu „Neruda“, výherní spolek „Žižka“, Klub českých velocipedistů, zpěvácký spolek „Ratolest“, ochotnickou jednotu „Tyl“, vzdělávací spolek „Olymp“, Spolek pro zbudování Žižkova pomníku, Spolek pro zbudování katolického chrámu sv. Prokopa, Družstvo pro stavbu tělocvičny Sokola či Cyrilo-metodějskou jednotu. Večerní zastaveníčko bylo zakončeno dechovou hudbou a ohňostrojem. Hlavní oslavy však proběhly až v den jmenin. Ve velkém sále Bezovky, vkusně vyzdobeném umělými květinami a portrétem pana starosty v nadživotní velikosti od mistra Vihana v čele, byl uspořádán banket pro 200 osob. Po skončení menu byla přednesena řada přípitků. Dr. Zelenka přitom připomněl oslavencovu nesmírnou skromnost, svobodomyslnost a demokratický duch a vřele mu poděkoval za obětavé, ba sebezapírající působení v zájmu obce. Pan Miláček navíc poukázal na to, že starostovým přičiněním stál v čas Jubilejní výstavy na vrchu žižkovském nakašírovaný národní hrdina a bohatýr Jan Žižka z Trocnova, aby tak návštěvníkům výstavy připomněl, že město Žižkov v duchu Žižkově zůstává pevnou a nedobytnou tvrzí českého národa. Jak dodal – tak smělého činu by se nikdo jiný neodvážil, budiž tedy panu starostovi třikrát sláva!

Následovalo nekonečné volání „Nazdar!“ a „Sláva!“, přičemž ve tvářích Bláhově i jeho choti zračilo se nesmírné dojetí, ba zaleskla se i slza. Banket pokračoval dalšími 48 přípitky, poté si vzal slovo starosta, poděkoval všem a prohlásil, že dnešního dne nikdy nezapomene a i nadále se přičiní o rozkvět a zvelebení obce a prospěch občanstva, v čemž se mu – jak doufá – dostane důvěry a podpory všech přítomných. Zábava s hudební produkcí se v sále protáhla dlouho přes půlnoc. K rušivým projevům údajně nedošlo.

Velký portrét z čela sálu byl pak druhého dne předán panu starostovi jakožto dar města. Dojatý Bláha zveřejnil ještě své písemné poděkování v inzertní rubrice čtrnáctideníku Pražské předměstské listy.

VIII. Dlouhá cesta do Velké Prahy

Žižkov byl od r. 1875 nezávislým na Královských Vinohradech, v r. 1881 císařem povýšen na město a následně se stal i sídlem okresu. Strany vládnoucí i opoziční braly své politické boje o žižkovskou radnici smrtelně vážně, nicméně v hloubi jejich povědomí nebylo možno zakrýt pocit jakési dočasnosti a vlastně i nepatřičnosti. Duší totiž byli Pražany, ačkoliv podle litery zákona nikoliv. A tak vstup do svazku obce pražské byl jejich hlavním cílem, ačkoliv tento cíl bude zároveň jejich koncem. Ovšem perspektivu politické smrti jim oddalovala skutečnost, že s Prahou se Žižkov nemůže spojit hned a už vůbec ne za každou cenu.

Abychom si osvětlili situaci, musíme se alespoň v maximální stručnosti podívat na celou historii slučování pražských předměstí s Prahou, již od r. 1784 nařízením císaře Josefa II. tvořily do té doby samostatná města – Staré Město, Nové Město, Malá Strana a Hradčany. V r. 1849 byla zahájena jednání s dvěma nejstaršími samostatnými předměstími Karlínem a Smíchovem, ta však neměla reálnou šanci na schválení z Vídně, jelikož stále ještě existovala pražská pevnost a s ní spojený hradební revers – totiž závazek stavebníků v případě války zbourat své domy v širokém pásmu před pražskými hradbami. Ledy se pohnuly až po hanebném fiasku Prahy v r. 1866, kdy se město po útěku důstojníků posádky bez boje vzdalo Prusům. Tehdy byl samotný císař donucen zrušení pevnosti přislíbit, ale i jemu navzdory ji rakouská vojenská byrokracie dokázala uhájit až do r. 1874, kdy byly hradby konečně (a téměř přes noc) zbořeny. Sjednocená Praha tím však zdaleka neměla vyhráno, předměstí totiž mezitím vyrostla a nabyla sebedůvěry.

Po nekonečných jednáních byly o deset let později připojeny jen Holešovice-Bubny. Do centra pozornosti se dostaly Královské Vinohrady, kde bylo vyhlášeno referendum, které skončilo drtivým vítězstvím příznivců sloučení. Avšak vzápětí okresní hejtmanství výsledky hlasování pro údajné formální nedostatky anulovalo a následně se vinohradským radním povedlo přesvědčit voliče, aby radikálně změnili názor. K tomu měli pádný argument – ve vnitřní Praze totiž byly přirážky k daním o 8,66 % vyšší než na předměstích. Ze stejného důvodu se do slučování nechtělo ani Žižkovu – výše obecních přirážek se všude stala hlavním jablkem sváru. Předměstí požadovala ponechat dosavadní výši dávek ještě následujících třicet roků po sloučení, vídeňské ministerstvo financí trvalo nejprve na deseti, posléze na kompromisních patnácti a nakonec dvaadvaceti letech (více již nebylo možno, tolik nebylo dopřáno ani předměstím vídeňským). Důkladným studiem zemských i říšských sbírek zákonů byla odhalena rovněž komplikace právní – slučovat se totiž mohly z vlastního rozhodnutí jen obce téhož politického okresu. Na území budoucí Velké Prahy však bylo těchto okresů pět, takže každé sloučení by musel schválit Zemský sněm Království českého.